Čím štědřejší, tím šťastnější? Co říká věda o darování a nutkání být solidární
6. 11. 2025
Pamatujete, jak si Joey ze seriálu Přátelé stál pevně za názorem, že každý dobrý skutek je sobecký? Pojďme tu myšlenku trochu otočit. Co takhle, že každý dobrý skutek je po zásluze oceněn? Vlastním pocitem štěstí? Není to jen domněnka, ale seriózní vědecký konsensus.
Dávání, ať už času, pozornosti nebo financí, není jen morálním gestem. Je to biochemická reakce, která mění náš mozek, srdce i způsob, jak se díváme na svět.
Proč se dárci cítí lépe?
Řada výzkumů ukazuje, že kromě pomoci druhým může altruismus přinášet užitek i pro mozek a tělo. Důkazy se hromadí už desítky let. Wisconsin Longitudinal Study začala sledovat osudy 10 000 absolventů středních škol už na konci minulého století. Byli požádáni, aby zaznamenávali svou účast v rodičovských a učitelských asociacích, mládežnických skupinách, komunitních centrech a charitativních nebo sociálních skupinách.
Výsledek? Po pár letech se k nim vědci vrátili a zjistili, že lidé vykazovali lepší duševní zdraví. A nejen to, zjevné přínosy přetrvávaly i po sledování stávající fyzické kondice lidí. Autoři dokonce popsali pocit podobný závislosti “na dávce”. Čím víc organizacím pomáhali nebo se do nich zapojovali, tím větší přínos to pro jejich zdraví mělo.
Takže můžeme říct, že pokud se cítíte dobře, je pravděpodobnější, že budete mít kapacitu pomáhat ostatním? Asi ano.
Pozdější studie tyhle přínosy pouze potvrdily. V roce 2013 například vědci z Carnegie Mellon University uvedli, že u lidí, kteří se pravidelně věnovali dobrovolnické činnosti, byla během čtyřletého sledování o 40 % nižší pravděpodobnost vzniku hypertenze než u těch, kteří se dobrovolnické činnosti nevěnovali. Tým vědců z Harvard University mezitím zkoumal zdraví téměř 13 000 lidí ve věku 50 let. Ti, kteří začali dobrovolně pracovat v průměru dvě nebo více hodin týdně, měli v následujících čtyřech letech výrazně nižší pravděpodobnost výskytu depresivních symptomů.
A co nás vlastně vede k potřebě solidarity úplně a začátku? V jedné ze studií American Psychological Association byli účastníci požádáni, aby vysvětlili, proč si vybrali právě tuto charitativní činnost. Někteří popsali prosociální hodnoty a zájem o spojení. Souhlasili s tvrzeními jako „Cítím, že je důležité pomáhat ostatním“, „Cítím soucit s lidmi v nouzi“. U někoho převládl spíš osobní prospěch (a vracíme se k Joeyumu?), souhlasili s výroky jako „Mohu prozkoumat své vlastní silné stránky“ nebo „Dobrovolnictví mi dává pocit, že jsem potřebný“.
Chemie dobra: co se děje v mozku, když pomáháme
V okamžiku, kdy uděláme dobrý skutek, se v našem těle spustí malá symfonie hormonů. Aktivuje se část mozku zodpovědná za pocit odměny, vyplaví se dopamin a oxytocin. Vědci tento efekt trefně nazývají helper’s high, neboli euforie pomáhajícího.
Tento „vnitřní doping dobra“ má překvapivě dlouhý dozvuk. Studie z Harvardu zjistily, že lidé, kteří pravidelně dělají drobné laskavosti, si vytvářejí trvalý pocit životního smyslu a propojení s ostatními. A právě smysluplnost, nikoliv pohodlí, je podle psychologů klíčem ke skutečnému štěstí. Náš mozek je zkrátka nastaven tak, že když prospíváme druhým, prospíváme i sobě. Jako kdyby příroda odměňovala vzájemnost.
Nemusíte se stát mecenášem, abyste zažili radost z pomoci. I malé a pravidelné činy mají efekt. Můžete podpořit randíčka terapeutického koně se seniory nebo nemocnými dětmi. Můžete darovat mobil, který vám leží v šuplíku, potřebným. Můžete splnit přání pejskům v útulku. Můžete ale i nabídnout pomoc sousedovi, věnovat hodinu času na dobrovolnickou práci nebo se jen zeptat kolegy, jak se opravdu má.
Darování, které se stane součástí každodenního života, mění naši perspektivu od „já“ k „my“. V organizacích navíc podporuje důvěru, soudržnost a pocit smyslu v týmu. Firmy, které zapojují zaměstnance do dárcovství a dobrovolnictví, reportují vyšší angažovanost i loajalitu pracovníků.
Pomáhat se tak stává nejen projevem lidskosti, ale i strategií duševní hygieny.
